Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Věnováno Pikovému králi, ať už je kýmkoliv...


Obrazek


„Jak to, že ses tak dlouho neukázala ve škole? Už jsme si mysleli, že tě chytla nějaká depka,“ ušklíbl se dlouhovlasý kluk na přicházející děvče. V odpověď mu zazvonil dívčí smích.

„Mě? Upad‘ jsi z jahody, Robe? Trochu jsem se pomlátila, no,“ přejela si dívka rukou po pořezaném čele. Hlouček spolužáků ji okamžitě zvědavě obestoupil a uznalým mručením ohodnotil ránu, sešitou pečlivými stehy.

„Šikovná,“ protáhl nejvyšší chlapec. „Cos dělala?“

„Menší srážka se schody, nic víc.“

„Se schody? Podobně jsem vypadal po té bouračce, co jsme měli s našima v Chorvatsku.“

„Dej pokoj. Říkám schody, tak schody. Hele, ten doktor na chýře mi vykládal úžasnej vtip o policajtech a vorvaních. Znáte ho?“

Skupinka středoškoláků se rozesmála, spokojeni s tím, že mají svou věčně veselou a vtipkující kamarádku zase zpátky. Ve všeobecném veselí se dostali až ke žlutě omítnuté hřbitovní zdi. Štíhlá dívka s culíkem si přiložila prst na rty.

„Klídek, lidi. Včera byly Dušičky, tak ať nenaštvem nějaký důchodce.“

„Včera byly Dušičky?“

„Teda co ty jsi s těma schodama dělala… jo, byly. To se tak občas na konci října stane.“

„Ty jsi zase vtipnej… Počkáte na mne chvilku? Babi tu prý včera nechala deštník, zkusím ho najít.“

Vlasatec přikývl a opřel se o zeď. Dívka se vděčně usmála a rozběhla ke kované hřbitovní bráně. Ihned jak zmizela z dohledu, zmizel i její úsměv. Zpomalila a zatočila vlevo.

Po krátké zastávce v květinářství vešla do aleje listnáčů, která lemovala cestu mezi šedivými hroby.

Poprvé po dlouhé době se kolem sebe rozhlédla jinýma než nevidoucíma očima. Stromy kolem ní už pomalu svlékaly listí a zahazovaly ho na zem jako měkký špinavý koberec. Nebe se šmouralo přicházejícím večerem a těžké dešťové mraky pochmurnost okamžiku jen podtrhovaly.

Zastavila u nového náhrobku, jehož lesk ještě nestačily smýt podzimní deště. Narozdíl od ostatních na něm neblikotala jediná svíčka.

Poklekla a po leštěné desce přejela rukou. Z kapsy odrbaných džín vylovila pomuchlaný papírek s několika kostrbatými řádky.

Nestavěj lásce vězení

milovat znamená křídla si dát

Pokud vy dva jste si souzeni

svobodná vrátí se tisíckrát

Zvlhlýma očima ty verše četla znovu a znovu. Nepřinášely jí útěchu, vzpomínky, nic. Jen bolest.

Nenapadlo by mne, že jediná křídla, která dostaneš, budou andělská. Neměl jsi tolik spěchat. Byla by počkala…

Nevím, co se stalo. Probrala jsem se až v nemocnici. Nevím, zda jsem ti pomohla; nevím, jak dlouho jsi umíral; nevím, jestli jsi mi ještě stihl něco říct.

Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě tu ksakru mohl nechat? Proč, za co? Dala jsem Ti všechno, všecičko! Jen proto, abys mě opustil?

Vztekle udeřila oběma rukama do chladné desky.

Nenávidím Tě!

Hlava jí klesla na spojené dlaně a po studené líci stekla slza.

Lásko…

Ze šustícího papíru vybalila květiny a jednu po druhé položila na hrob. Tři nepatřičně barevné růže.

Žlutou za žárlivost.

Rudou za vášeň.

Růžovou za lásku.

Prsty pohladila měkké okvětní plátky a přitulila se k mramorovému náhrobku. Odmítala uvěřit, že se ohřál jen díky jejím horoucím rukám.

Já vím, že mne slyšíš.

Přitiskla své rty na ledový kámen ve směšné parodii polibku.

Říkal jsi mi Skřítku…

Za ní se ozvaly kroky. Neotočila se.

Byla plně zaměstnaná výhledem na cestu, kde se černě oděná žena s neupraveným zevnějškem na cosi vyptávala hrobníka. Unavený muž jen mávl rukou, aby ji nasměroval. Dívčiny oči ztvrdly.

„Tady seš! Robert Ti vzkazuje, že jestli se okamžitě nevrátíš, vymáchá tě v nejbližší louži. To ti ten deštník prý koupí radši sám.“

„Jaký de… aha.“

Dlouhán se zahleděl na letopočty na náhrobku a s náhlým pochopením se jemně zeptal: „Táta?“

Rozesmála se. Nevšimnul si hysterie v jejím hlase a s úlevou, že něco nezpackal, ji chytil kolem ramen.

„Jdem, ne? Koupím ti čokoládu.“

„Jo… čokoládu,“ pronesla nepřítomně a otřela si zablácená kolena. Nechala se pomalu odvést. Neohlédla se.

Po několika krocích se její tvář opět obrnila maskou. Pohodila hlavou a zářivě se na spolužáka usmála: „Hele, a tenhle fór znáš?“

Žena s fádní bílou lilií a stuhou Vzpomínáme už ji nezahlédla. Odměřeně položila květinu na hrob a s nechápavým výrazem se dívala na tři křiklavé růže a otisk rtěnky, který studené kapky pomalu smývaly z mramorového náhrobku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

http://www.assez.7x.cz

(assez, 18. 4. 2008 17:18)

Asi si budeš muset na mé komentáře počkat, dívtko, máš toho tady moc, než abych to stačila vše projít za jediný den. :D No... A ještě si musím dát dalších pár ,,koleček'', takže... naviděnou. :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA