… Rozhlédl se po okolí a čelo se mu znovu orosilo. Neměl tušení, kam jít, ale zpět do města se vrátit nemohl. Uprostřed ulic, domů a silnic ho pronásledovala temná silueta muže v černém plášti. Nikdy jí neviděl do tváře, ale vždy, když zahlédl její matný obrys ve výloze nebo v okně, roztřásl se.
Míval pocit, že ji nikdo kromě něho nevidí. V každém městě, kde kdy byl, se lidé nechápavě otáčeli po jeho vyděšeném výrazu.
Doufal, že tady, mezi stromy a kameny, konečně nalezne klid. Že přízrak žije mezi lidmi, že se živí strachem. Chtěl se usadit kdesi na okraji města a žít zde bez veškerého luxusu, bez přežitků moderní doby. Bez děsu v duši.
Otevřel menší ze svých kufrů a vytáhl bílou válcovitou krabičku. Do dlaně si vysypal několik růžových prášků a hmátl po láhvi, ukryté v jedné z kapes jeho obnošeného kabátu.
Zpoza jednoho z polouschlých stromů se ozvalo zapraskání. Jiří se vyděšeně otočil a třesoucím hlasem zašeptal: „Je tam někdo?“
Jako odpověď za stromem zavlál černý plášť. Jiří couvl a narazil na drsný kmen staré borovice.
„Ne, prosím, zmiz, nech mě už být!“
Nad jeho hlavou zašuměly stromy, muž vykročil k němu a shodil z hlavy kápi. Jiří mu pohlédl do očí a pak, vyčerpaný strachem, omdlel.
* * *
Ráno nalezlo v rokli dva opuštěné kožené kufry, několik rozsypaných růžových tabletek a válcovitou krabičku na léky s podpisem dr. Strausse, specialisty na paranoidní schizofrenii.