Jdi na obsah Jdi na menu
 


Varování:

Tragédie. Výčitky a stesk. Záhadná slova. A ještě ke všemu zázrak. No nazdar!

Shrnutí:

Začínáme koncem a končíme začátkem.

Prohlášení:

Svět, postavy a všechno, co vás napadne, patří JKR. Prohlášení o zisku zde asi není namístě, protože za tohle asi fakt nic nedostanu…

Poznámka:

Vím, že většinou si to asi představujete jinak. Tuším, že asi neumím podat svou představu tak, aby jste ji akceptovali a pochopili (že, Jacomo?). Ale zkusit se má všechno, ne?

                            

Poslední bitva změnila svět. Ti, kdo přežili, a nepřidali se k Pánovi, byli zavíráni do pevností, bez šance na únik nebo kontakt s kýmkoliv z vnějšku. Voldemort ovládl nejen Anglii, ale také většinu Ameriky, celou Evropu a Austrálii. Afričtí šamani s ním uzavřeli dohodu a čarodějové z Východu odolávali v několika posledních tibetských chrámech.

Veškerá existující magie byla spoutána. Znamení zla planula nad místy keltských obřadů, hyzdila vikingská pohřebiště, visela nad pyramidami v Gíze. S každou dobytou domorodou chýší, s každým zabitým mudlou rostla Voldemortova moc. Pomalu, ale neodvratitelně se přibližovala chvíle, kdy ovládne i Slunce a Měsíc.

Příroda byla v troskách. Po kruté zimě už většina rostlin nevykvetla. Zemí otřásaly povodně, obrovské požáry, vysychání tropických pralesů, zemětřesení, výbuchy sopek… Poslední zoufalá obrana unavené země.

Z místa, kam snad kdysi zapomněla přijít Spravedlnost, se plíživě šířila černota spálené, mrtvé země, živená krví padlých. Tiše a nenápadně požírala zubožené okolí a měnila jej v pohřbenou zem. V krajinu po bitvě.

Kdyby ještě žil nějaký básník, a kdyby mu tma a krutost nevzaly schopnost snít, možná by jí na náhrobek vytesal epitaf.

A přece tehdy stačilo tak málo…


* * *


Nedojdu klidu. Nejsem živý, ale nemohu zemřít, protože takové milosrdenství si nezasloužím. Zajímalo by mne, jestli to tak chtěl, nebo je to jen další nešťastná náhoda. Tak či tak, hraje v jeho prospěch, protože já vím, že by mi tuhle nemohoucnost přál.

Proč jsem jen tenkrát nedokázal pochopit? Odpustit, zapomenout, uvěřit… Tolik vznešených slov, a přitom nic nezmůžou. Samotná slova ne. Měl jsem kývnout, postavit se s ním bok po boku a vyrovnat svou hůlku s jeho. Proč jsem těm onyxovým očím neporozuměl?

Kdybych dostal možnost ještě na chvíli žít…

Kdybych tak mohl říct ta slova.

Jmenuji se Harry Potter a přál bych si druhou šanci.


* * *


„Borgine? Pane Borgine!“

Tmavovláska si mohla vykřičet plíce, ale shrbený starý muž, majitel obchodu, nepřicházel. Už několik dní odpočíval ve své pracovně a chod nákupního centra Vražedné prostředky s.r.o., ležícího v centru Londýna, nechával v rukách své mladé asistentky Samanthy. Elixír prodlužující mládí, který dlouhodobě užíval, už ztratil své hlavní účinky a na Borginovi se začínaly projevovat ty vedlejší. Slábl, zapomínal a propadal se do sebe.

Sam jemně zaklepala na masivní dveře a nervózně si popotáhla červenou minisukni. Jestli Borgin konečně zemřel, bude o tom muset poreferovat Pánovi, a je si celkem jistá, jak to dopadne. Pro mladé dívky měl Voldemort zvláštní tresty a obzvlášť v jejich případě ho vina či nevina vůbec nezajímala.

„Dále,“ ozval se šepotavý hlas zpoza dveří.

Dívka otevřela a houpavým krokem došla ke starci zhroucenému v čalouněném křesle.

„Pane Borgine, hledala jsem ve skladu zásoby škorpióních jedů a úplně vzadu, ještě ve starém oddělení, jsem našla takové zaprášené zrcadlo. Chci se zeptat, co s ním mám udělat. Je už hrozně zašlé.“

„Zrcadlo? Ve starém skladu?“

V letitých očích se po dlouhé době zajiskřilo. Skrz závoj roků a dnů probleskla matná vzpomínka a prozářila mysl, zhlouplou lektvary. Stařík se prudce narovnal, napřáhl před sebe ruce jako při vidění a z úst mu vyšla dlouhá nesmyslná litanie: „Našli ho… sebrali… Nesmíš ho ztratit, Borgine!... Pán ti věří… ukradli kouzlo… slepé zrcadlo, zničené, už není… není jeho, je moje!... dal jsi mi ho… tenkrát v Obrtlé…“


* * *


Zničil všechno. Mě, mé přátele, Bradavice. Vyvraždil mudly a čaroděje s nečistou krví, sebe pasoval na všemohoucího vládce a zmocnil se všeho, co jsem měl rád. Kde asi skončily Brumbálovy přístroje? Co se stalo s Tesákem a paní Norrisovou? A co sovy, rostliny ze skleníků, obrazy? Odvezl je, když hrad obsadil, nebo později lehly popelem? To už bylo po bitvě…

Alespoň myslím. Těsně před svou smrtí jsem ztratil pojem o čase.

Stýská se mi. Po domově, po nebelvírské věži.

Sakra, stýská se mi i po těch zpropadených lektvarech!


* * *


Samantha opatrně otevřela zaprášené dveře a skrz závoje pavučin se prodrala až dozadu ke stěně. Přejela rukou po vyřezávaném rámu a máchla hůlkou v gestu typickém pro uklízecí kouzlo.

Nic se nestalo.

Jak to Borgin říkal? Němé zrcadlo, bez kouzel? Tak nějak…

Víc už z něj nedostala. V podivném třasu se zabořil zpět do polštářů a mumlal si pro sebe. Usoudila, že tahle epizoda je jednou z mnoha věcí, kterými není radno se příliš zabývat. Rozhodla se zrcadlo připsat do záznamů a zapomenout na něj.

Zběžně si starožitný kousek prohlédla a nechápavě potřásla hlavou. Unikal jí smysl. Tady nemělo co dělat obyčejné zašedlé zrcadlo. Jemně přejela dlaní po horním okraji. Vrstva prachu vydala pár písmen.

Mí..r bo..h. ..eš.v. l..á. te.

Znuděně si zapsala pár poznámek a otočila se. V náhlém bezdůvodném chvatu se zapotácela a loktem vrazila do smutné stříbřité plochy zrcadla.

Po zemi se rozlétla tisícovka střepů.

Samantha pohodila culíkem a ve dveřích se otočila.

„Ale ksakru… sedm let neštěstí.“

Nemohla tušit, jak moc se mýlí.

Ani to, že za rozbitím tohohle zrcadla se nedají zavřít dveře.


* * *


Co se děje? Kde se to tu vzalo? Tady přece nemůže existovat nic, nic co žije nebo zemřelo!

Co říkáš? Že tě znám?

To je hloupost. Jsi jen hromada střepů. Nemůžeš ani mluvit, u Merlina!

Ještě nejsi úplně mrtvá? Já vím, nebyla bys tady.

Ty jsi byla… bylo… to, co si myslím?

A co ještě můžeš udělat, než zemřeš?

Vážně?

To je skvělé!

Přál bych si…


* * *


Harry Potter se přemístil do hloučku svých přátel.

„Jsou zničené, Rone. Už nám nic nebrání. Stane se to dnes.“

„Já vím, Harry,“ mávl zrzek rukou k obzoru.

Jako v dávných pověstech tam proti sobě stála dvě vojska. Bez mečů, bez štítů, jen s hůlkami. Černovlasý mladík si těžce povzdychl a spolu s ostatními se znovu přemístil.

„Voldemorte! Tady jsem! Zastav ten boj. Tady stojí chlapec, který zůstal naživu, a vyzývá tě na poslední souboj.“

Vysoký bledý muž se zachechtal, zavířil pláštěm a zmizel. Zůstal po něm jen temný hlas, znějící krajinou.

„Ty blázne! Mě nelze porazit!“

Přímo naproti chlapci s jizvou, na nepatrné vyvýšenině, se objevily dvě postavy. Postavy v černém plášti, postavy s hadí tváří.

„A co teď, Pottere? Co teď?“ smály se obě stejným mrazivým smíchem.

Po Harryho levici se vyškrábal na nohy sinalý muž s mastnými vlasy a třesoucí se hůlkou ukázal na Voldemorta napravo. Černočerné oči přemlouvaly, prosily o důvěru, omlouvaly se.

Harry Potter odtrhl pohled od Snapeovy tváře a zhluboka se nadechl. Teď už věděl, co má dělat. Prudce máchl hůlkou doprava.

„Avada kedavra!“

Krajinou se rozlehl jásot z tisíců hrdel. Lidé po celé zemi náhle pocítili nesmyslnou touhu smát se. Básníci, pěvci a kronikáři si vrývali do paměti dnešní datum.

A jen málokdo věděl, že dnes se svět díky zrcadlu z Erisedu znovu narodil.


*K*O*N*E*C*

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář