Jdi na obsah Jdi na menu
 


Severus Snape kráčel chodbami bradavického hradu a jen s obtížemi skrýval úsměv. Právě mu skončila jeho oblíbená hodina, Zmijozel včera vyhrál nad Mrzimorem a ten pitomec Potter a jeho kamarádíčkové se naštěstí někam ztratili. Rukou přejížděl po hranatém předmětu v kapse hábitu a snil o záplavě rudých vlasů.

Lily. Nejkrásnější a nejhodnější dívka z celé školy. Jako jediná z nebelvírských se ho zastávala, jako jediná ze šesťáků ho nešikanovala… a jako jediná z děvčat ho milovala. Chodili spolu tajně už skoro dva roky a tohle tajnůstkaření pravděpodobně přispělo k Severově už tak dost nelibé pověsti. Teď se o něm tvrdilo, že je nejen upír, vlkodlak a špeh z Kruvalu, ale i divnej. Ovšem kdyby se Potter dozvěděl, že jeho největší nepřítel chodí s tou nejlepší dívkou na světě, asi by ho už podruhé z té chodby nezachraňoval…

Znovu pohladil malou krabičku v kapse. Jak dlouho mu trvalo, než zjistil, jak se tohle správně dělá v mudlovském světě. Prstýnek, kroutil hlavou nevěřícně. Jak nepraktické. Odvar z dýmějových hlíz by ten kroužek rozpustil v cukuletu. Ale Lily není původem čarodějka, tak by snad mohla…

Neodvažoval se ani doufat. Ale za necelé dva roky vyjdou ze školy a co potom? Nedokázal by to bez jejích úsměvů, bez polibků… prostě si ji musí vzít! A bez jejího vědomí to asi nepůjde. Tak fajn, zastavil se Severus a zatočil doleva. Má volnou hodinu, měla by být v knihovně. Takže já tam teď dojdu a… pak už to nějak půjde.

Zastavil se před dveřmi a zhluboka se nadechl. Dlouhými bílými prsty obemkl kulatou kliku a zatlačil. Nadechl se k pozdravu a zůstal stát s otevřenými ústy. Obrýlený rozcuchaný kluk objímal a líbal rudovlasou dívku. Lily. Jeho Lily. Ona stála zády k němu, ale James ho viděl. Viděl ho hnědýma očima, v nichž nebylo nic jiného než nenávist, škodolibost a výsměch. Zase jsem vyhrál, Srabusi, křičely ty oči. Jako vždycky. Protože já jsem lepší a ty nemáš právo na vítězství, na přátelství, na lásku. Lily je moje, přestože tys o ní tolikrát snil…

Severus tiše zavřel dveře, modlíce se, aby nezavrzaly a ona nespatřila vlhkost v jeho očích. Ačkoliv měl sto chutí vrazit tam a použít na Pottera Sectumsempra, v hloubi duše věděl, že za ten ostnatý kámen v jeho hrudi může ona. Ona mu tvrdila, že ho miluje, že patří k sobě… on to nevěděl. Jak mohla…?


* * *


Seděl ve Velké síni a automaticky do sebe cpal lžíci za lžící. Pořád je viděl před sebou. Rudé vlasy, které hladí někdo jiný… její ruce, opřené o jeho hruď…

„Severusi! Odpoledne jsem tě nemohla najít. Jak jsi se měl?“ uvelebila se vedle něj ta falešnice, nedbajíce vyjevených pohledů kolem.

„Pravděpodobně hůř než ty,“ odvětil chladně a přál si moci se přemístit jinam.

„Myslím, že už toho schovávání bylo dost. Ať to všichni ví, že se máme rádi,“ položila mu ruce kolem ramen.

Severus se vyprostil z jejího objetí a smutně se zahleděl do těch nekonečně zelených očí.

„A jemu už jsi to řekla? Musel tím být jistě potěšen, v tak romantické chvíli,“ pronesl hlasem tak neosobním, jak jen to bylo možné.

„Severusi, jak… chtěla jsem ti to říct, nemůžu za…“

„Lily, prosím tě, to ti nestojím ani za to, abys mi řekla pravdu? Jdi pryč,“ shodil nekompromisně její ruce.

„Severusi… prosím…“

„Nech mě na pokoji!“ vykřikl tvrdě a vyběhl z Velké síně.


* * *


Stál opřený o kamennou stěnu a úzkým oknem vyhlížel z hradu. Oči upíral kamsi do černočerné oblohy, která mu připadala navlas stejně temná jako celý svět. Také v ní neviděl žádné hvězdy, žádné světlo plné naděje…

„Severusi! Nevěděla jsem, kam jsi se ztratil. Musím s tebou mluvit, prosím vyslechni mě!“

„Mluv.“

„Já jsem za to nemohla, opravdu! Přišel a chtěl s něčím pomoct, nemohla jsem to odmítnout…“

„Nemohla,“ ozval se a nebylo to nic jiného než odevzdané vydechnutí.

„Ale pověz mi jedno, Lily,“ otočil se konečně k ní a zděsil jí tou zoufalou tíhou v očích, „říkala bys něco jiného, kdybys mne chtěla obelhat?“

O krok couvla a upřela na něj pohled plný úžasu a vzteku.

„Co si to o mně myslíš? Možná jsem nebelvírská, možná šprtka, ale nikdy, nikdy bych ti nelhala, Severusi Snape!“ rozkřikla se a vztekle sevřela ruce v pěst. Po líci jí stekla slza na rty sevřené zlostí a pláčem, které se vzápětí rozevřely k tiché větě: „A zapomínáš na to, že tě miluju.“

„JÁ na to nezapomínám,“ pronesl šeptem a sklonil hlavu. Opona mastných vlasů zaclonila jeho tvář, takže mu nebylo vidět do očí. Lily zavzlykala a otočila se k odchodu. Přes rameno vrhla poslední pohled plný naděje. Pohled uplakaných zelených očí, kterými chtěla zahlédnout alespoň záblesk pochopení, soucitu, lásky…

Pohled, kterým už nespatřila jeho bledou tvář, potřísněnou slzami.

Zařekl se, že byly poslední.


* * *


Proplétal se mezi stromy, uhýbal před větvemi a klopýtal přes děsuplně vypadající kořeny. Už ani nevěděl, kde vlastně je, kam jde, ani proč tady bloumá. Po konci školy pro něj všechno ztratilo sebemenší smysl. Co s lektvary, když je nikdo neocení. K čemu OVCE, když stejně všichni vychvalovali jiné. Co s životem…

Byl rád, že už se na ně nemusí dívat. Zaslechl snad dokonce něco o sva… ale ne, to není důležité. Nic už není důležité. Nic už neexistuje. Snad jedině tma a v ní ty vysmívající se hnědé oči…

Zpoza nedalekého stromu vystoupila postava v černé kápi a napřáhla před sebe hůlku. Snape šel dál.

„Co tady chceš?“

„Já? Záleží na tom?“

„Záleží… příteli, vypadáš ztraceně. Pojď se mnou a znovu se najdeš,“ zasyčel úlisně hlas zpod kapuce. Zahalený muž si promnul levé nadloktí a lehce pokynul hlavou. Severus ho následoval.


* * *


„Teď dokaž, co jsi zač,“ pokynul blahosklonně muž s hadím chřípím mladíku v příliš velkém plášti.

„Patříš k nám, nebo ne?“

„Jsou to jen mudlové!“

„Zbabělče! Srabe!“

Srabusi!

Nenechám je, aby se mi vysmívali jako on! Nebojím se a dokážu jim to!

Pozvedl chvějící se rukou se Znamením zla smrtonosnou hůlku směrem k třesoucí se rodince mudlů. Kruh Smrtijedů kolem něj povzbudivě zahučel.

Jsou při mně. Já že nemám právo vyhrávat? Pleteš se…

Ty škodolibé oči…

„Avada kedavra!“


* * *


Pod nohama mu křupal namrzlý sníh a v uších mu stále zněl hlas studenější než krutá zima všude kolem.

Osvědčil ses. Mám pro tebe zvláštní úkol, Severusi.

Opřel se a rozrazil tisíciletou hradní bránu.

Takže znovu Bradavice…


* * *


Seděl schoulený v křesle u kamenného krbu a čekal na zprávy. V podstatě jakékoli zprávy. Byl vděčný za každé vytržení ze svých nudných a bolestných myšlenek. V ledových očích se mu leskly plameny ohně, připomínající cosi tak dávného, že už to bylo snem, ne vzpomínkou. Požár, který zhasl a nezanechal ani řeřavé uhlíky. Byl uhašen ledovou vodou dřív, než se mohl rozhořet.

V hloubi jiskřících plamenů zahlédl rotující hlavu a narovnal se. Přes vyzáblé nohy přehodil plášť a hrdě pohlédl do očí očekávanému návštěvníkovi.

„Co je nového, Avery? Uskuteční Pán zla svůj plán?“

„Ne, Snape. Má nové a lepší informace než ty tvoje. Doneslo se mu místo úkrytu těch… ale to ty přece víš, ne?“

„Ne. Čí úkryt Pán zla objevil?“

„Když nepovažoval za důležité ti to sdělit,“ ušklíbla se významně hlava a za následné rotace ještě zvolala: „U mostu našli nějaké nežádoucí osoby. Můžeš jít vraždit tam, máš-li zájem… Pán zla tě teď nepotřebuje…“

To jistě ne. Vždyť tuší, že já, jeho nejvěrnější, mu zamlčel, že vím, kde žijí… Avery, hlupáku, cožpak jsi nikdy nezkoušel nitrobranu? Proč jsi to přede mnou neskryl?

Severus složil hlavu do dlaní. Šel pro to dítě, to je jasné. Věří proroctví a chce toho spratka zabít. Jenomže…

Ona nenechá umřít své dítě. Proto tak dlouho mlčel a riskoval, že ztratí vše, postavení, moc, život, protože ona toho malého bude bránit. Radši ho přikryje vlastním tělem, než by…

Zadíval se znovu do plamenů, které tak připomínaly prameny jejích zrzavých vlasů. Prameny, které se teď rozprostíraly někde po podlaze a krášlily už mrtvou ženu. Mrtvou Lily.

Napadla ho absurdní myšlenka. Bránila by snad takhle jejich syna?

Skleněný pohár se roztříštil o zem.

Místnost osiřela.

Nedaleko dřevěného mostu se objevil Severus Snape a napřáhl hůlku.

Tehdy poprvé spatřil i její oči.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA