Jdi na obsah Jdi na menu
 



Tolik let uplynulo od Jeho pádu a svět je stále stejný. Tichý, plný šeptavé podezřívavosti a nedůvěry. Z jakéhosi neznámého důvodu se ho Brumbál rozhodl ubránit přede všemi a nechal ho učit lektvary, přestože Snape byl všechno, jen ne spravedlivý učitel. Stačily mu rozcuchané vlasy či nebelvírský plášť, aby zadal celému ročníku pětihodinovou práci navíc. Jinak se mstít nemohl. Těšil se na novou várku prvních ročníků, na nové vyděšené tváře a pohodlně se rozvaloval u profesorského stolu, dokud nespatřil nervózně vypadajícího mladíka v podivném turbanu. To bude ten nový učitel, pomyslel si vztekle. Zase mi zůstanou lektvary. Jako by snad Brumbál něco tušil. Vstal a poklepal novému kolegovi na rameno.

„Jak se vám u nás líbí, profesore?“

Quirrel se otočil a turbanem se přitom otřel o Snapeovo předloktí. Severus ucukl. Věděl naprosto jasně, co je ten mladík zač. Viděl jich tolik… a sám byl kdysi jedním z nich. Příliš mladý, příliš naivní a příliš, příliš vystrašený. Upřeně se zadíval kamsi nad Quirrelovo rameno a hlas se mu zadrhl kdesi v hrdle.

To přece není možné. Promerlina, to ne! To nemůže být… Potter. Což o to, čas by na to byl, ale snad nemůže být osud tak zlomyslný. Připomínat mu to, o čem úspěšně předstíral, že nikdy neexistovalo. Chlapec si všiml jeho pohledu a na čelo si připlácl dlaň. Severus skryl tvář za turbanem svého společníka a zdánlivě nedotčen pokračoval v konverzaci. Quirrel mu nebyl nic platný, je neschopný a nic nedokáže, bude lépe, když posílí Brumbálovu důvěru tím, že se mu v tom bude snažit zabránit, ať už má v plánu cokoliv. A…

Sakra, to přece není možné. Vždyť to je naprosto přesná kopie. Tytéž rozcuchané vlasy, stejný nadřazený výraz, nebelvírský stůl. Osude, co jsem ti kdy udělal?


* * *


Už ho nechci znovu vidět, zoufal si, když rázným krokem vstupoval do sklepení. Nechci, nechci, ne… ale no tak. Hned na druhé hodině? Znovu měl tentýž pocit, jako když se kdysi schovával po chodbách před krutými vtípky Blacka a Pottera.

S námahou udělal seznam nových žáků a pustil se do svého oblíbeného proslovu o důležitosti lektvarů. Hlas se mu netřásl, kolena také ne, tak proč se ksakru cítí tak vyděšeně? Je přeci učitel a on jen pouhý student!

„Pottere!“ vyvolal ho náhle. „Co získám. když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“

„To nevím, pane.“

Severusovu tvář zkřivil lehký úsměšek.

„Ale, ale – sláva zřejmě není všecko.“

Zaplavil ho pocit štěstí.

Konečně mám navrch já.


* * *


Seděl na tribuně a znuděně pozoroval famfrpálový zápas. Nechodil sem příliš rád, až moc mu to připomínalo školní léta a jeho. Vždycky uměl ty nejnovější finty, nikdy se neunavil a ještě stihl rozdávat úsměvy na všechny strany. A ještě ke všemu to vypadá, že ten spratek to zdědil po něm. Neuvěřitelné. Získal místo v mužstvu, ačkoliv je ve škole pár měsíců, a hned se tváří jako by mu to tu patřilo. Arogantní, namyšlený.

Ale teď ho to přejde. Dávno si povšiml, že ten neschopa Quirrel se ho marně snaží uřknout. Harry se svým Nimbusem už hodnou chvíli bojoval a začínalo to vypadat, že koště má navrch. Za chvíli si toho všimnou ostatní, ale to už bude příliš pozdě. Pozdě pro Harryho, který bude ležet rozpláclý vprostřed famfrpálového hřiště. Pozdě pro Quirrela, protože Snape ho odhalí před celými Bradavicemi. Ale ne dost pozdě pro něj, neboť si získá nehynoucí slávu tím, že chytí vraha chlapce, který zůstal naživu. Úsměvné, opřel se pohodlně s úmyslem si to celé řádně vychutnat, když vtom mu před očima proletěl zmijozelský střelec v zeleném hábitu.

Stejně zeleném jako její oči.

Oči prosící za život syna.

Nedokázal je nevidět.

Předklonil se, upřel pohled na rudozlatou tečku a začal šeptem mumlat protikletbu.


* * *


Přichvátal na Brumbálovu prosbu a rozhlédl se po kamenné chodbě. Oči mu na okamžik utkvěly na pableskujících písmenech. Rozehnal přihlížející studenty – tohle nebylo nic pro jejich zvědavé obličeje – a následoval ředitele do Lockhartova kabinetu. Nechal Albuse podívat se na mrtvou kočku a sám ukryl svůj obličej do stínu, který vrhaly svíce na psacím stole. Měl co dělat, aby se nerozesmál. Ten sobecký fracek konečně dostane, co mu patří. Za sebe i za ty jeho patolízalské kamarádíčky. Byli stejní jako kdysi jeho parta – plní obdivu k vznešenému Potterovi.

Trhl hlavou a zaposlouchal se do rozhovoru. Bojí se a snaží se zachránit. Určitě to neudělal, na to je příliš mladý a neschopný. Ale proč se ho zastávat? Udělal by to snad jeho otec?

Ne. Nikdy. A já to taky neudělám, zařekl se téměř dětinsky. Narovnal hlavu. V okamžiku věděl, že to byla chyba. Neměl se mu dívat do očí.

„Pokud bych směl něco říct, pane řediteli. Možná že Potter a jeho přátelé prostě jen byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě,“ přešlo mu přes rty téměř nechtě. Otřásl se. Proč to ksakru udělal?

Nemělo smysl takhle zpytovat své rozhodnutí, když to v hloubi duše věděl.


* * *


Konečně se dočkal. Tolik let útrap, tolik tajné nenávisti a ponižování, kdy se jich bál. Měl rozum tak zamžený vztekem, že už mu bylo jedno, zda je skutečně Black vrah, či ne. Třeba nezradil, třeba pykal v Azkabanu neprávem, ale ve Snapeových očích byl vinen. Vinen tím, co kdysi dělal jemu stejně jako ten prašivý vlkodlak vedle. A teď je dostal oba. Zbaví se navždy stínů svých školních let. A ten spratek mu v tom nezabrání!

„Nechtějte po mně, abych se vyznal v myšlenkových pochodech vlkodlaka,“ zasyčel Snape. „Uhněte z cesty, Pottere!“

„JSTE POLITOVÁNÍHODNÝ UBOŽÁK! JEN PROTO, ŽE SI Z VÁS KDYSI VE ŠKOLE VYSTŘELILI, TEĎ ANI NEJSTE OCHOTEN VYSLECHNOUT –“

„TICHO! TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDETE,“ zavřískl a před očima se mu zatmělo. Neumíš si představit, JAK si ze mě vystřelili! Nemáš ani ponětí, ty obdivovaný a slavný Pottere, jak jsem žil já! A nebudeš mi říkat, že JÁ jsem ubožák!

„Jablko nepadá daleko od stromu, že, Pottere? Právě jsem vám zachránil kůži, měl byste klečet na kolenou a děkovat mi! Bylo by vám jen patřilo, kdyby vás zabil! Byl byste zemřel stejně jako váš otec, příliš arogantní, než abyste si dokázal přiznat, že jste se v Blackovi zmýlil – a teď mi uhněte z cesty, než vás k tomu přinutím. Z CESTY, POTTERE!“

Přes nenávist ve svých očích neviděl odhodlání v těch jeho. Než doznělo trojhlasné Expelliarmus, stihl si pomyslet jediné.

Tak tohle by si nedovolil ani jeho otec.


* * *


Už dlouho tušil, že se Jeho návrat blíží. Černý cejch na jeho levačce pálil den ode dne víc a víc. Nemohl se dál tvářit, že to necítí. Nedokázal utéct jako ten zbabělec Karkarov. Nechtěl se k Němu vrátit. A nevěděl, co dělat jiného.

Tušil, že za celým slavným Turnajem tří kouzelníků nebude nic jiného než spiknutí, ale tohle… tohle nečekal. Barty Skrk junior. Po výpovědi toho šílence odešel splnit Brumbálovy prosby a teď stál opřený o jakési brnění a snažil se pravidelně dýchat. Pán zla je tedy zpět… a v plné síle. Snad by Potterovi ani nevěřil, nebýt toho zatraceného nadloktí. Pálilo jako čert.

„Minervo? Pane ministře, co se tady-“

„Jdeme za ředitelem, Severusi. Tady pan ministr totiž...totiž…“ soptila ředitelka nebelvírské koleje tak, že jí nebylo rozumět, a vztekle kráčela za dotčeně se tvářícím Popletalem. Snape, netušíc, co dělat, ji dlouhými kroky následoval.

O několik chvil později už litoval, že tomu zbabělci alespoň nepřišlápl hábit. Nejenže se tvářil, jakoby Pán zla nikdy neexistoval, ale dokonce tu blekotal jakési nesmysly o nemožnosti Jeho návratu. Sám nevěděl, co ho vlastně rozčiluje víc. Ten pokus zapomenout na největšího černokněžníka všech dob, nebo nedůvěra v Albuse Brumbála?


* * *


Jak tohle mohl dokázat? Nikdy škole nevěnoval ani tu nejmenší pozornost, a přesto zvládnul tak náročnou část magie. To prostě není fér, hleděl Severus upřeně na svého nenáviděného nepřítele, který se právě proměňoval z podoby velkého černého psa.

„Black a v Bradavicích! Co tady pohledává?“

„Je tu na mé pozvání stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem.“

Snape měl pocit, že řediteli zkrátka přeskočilo. Zná je oba už od školních let a ví, že zázraky se nedějí. Ani za nic, Brumbále. Ani za nic.

„Pro nejbližší dobu se spokojím s tím, když upustíte od otevřeného nepřátelství a podáte si ruce. Stojíte teď na téže straně. Času není nazbyt, a pokud my, kteří známe pravdu – přitom, jak je nás málo – nebudeme jednotní, nikdo z nás nemá sebemenší naději.“

Severus popostoupil o krok a pomalu před sebe napřáhl ruku s dlouhými bílými prsty. Přes veškeré jeho sebeovládání se zachvěla, když se jí dotkla Blackova dlaň. Možná ti teď tisknu ruku, zračilo se v jeho očích, ale nemysli si, že jsem zapomněl. Nikdy nezapomenu.

Ještě stále měl ve tváři stopy nenávisti, když se k němu pomalu otočil Brumbál s obavami v očích.

„Severusi, vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat… pokud jste připraven…“

Jestli vím? A jak bych mohl nevědět? Na to, čeho se člověk obává, se nezapomíná, Brumbále…

„Jsem.“

„Pak tedy mnoho štěstí.“

To nebude stačit, šeptal si pro sebe, když kráčel k okraji bradavických pozemků. Stále zrychloval a v myšlenkách se mu zjevovaly dvoje oči. Oboje ho poháněly kupředu. Hnědé a zelené. Zelené a hnědé.

Už dávno nevěděl, kterým vlastně slouží.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář