Jdi na obsah Jdi na menu
 



Seděl u kuchyňského stolu v domě na Grimmauldově náměstí 12 a snažil se přemýšlet a zároveň ignorovat Blacka. Bylo mu naprosto jedno, že si Brumbál přál, aby spolu vycházeli, a dokonce spolupracovali. Nebude ho tu ze samé radosti objímat. Zkřivil tvář. Sirius mu úšklebek oplatil a odvrátil obličej.

Konečně můžu v klidu uvažovat. Nejsem ochoten učit Pottera nitrobranu. Nejsem schopen trávit další čas navíc s tím arogantním spratkem. Nedokážu tajit před Pánem zla, že pomáhám Brumbálovi. Zvláštní. Ještě před časem by řekl Nechci tajit.

Tak proč tu ksakru vlastně jsem? Podobné otázky si kladl už několik hodin a stále na ně nedokázal najít odpověď. Možná ji neměly, možná ji jen neznal… a nebo ji možná nechtěl slyšet.

V nesmyslném uvažování ho zarazilo tiché Ehm, které se za ním ozvalo. Měl sto chutí tomu klukovi povědět něco o slušném chování, ale nakonec ho jen suše vyzval: „Posaďte se, Pottere.“

Co mu mám promerlina říct? Že jeho arogantní kmotr trval na tom, že tady bude? Že ho nechci učit, protože je to proti vůli Pána zla? Protože to nedokážu? Že ho nenávidím, když se mu zrovna nedívám do očí? Že pohrdám tím zbabělcem, co sedí vedle něj? Že jsem tu na Brumbálův příkaz proti své vůli? Že už vidím jenom ty oči? Co tomu klukovi mám říct?

Severus překryl strach a nerozhodnost nenávistnou maskou s příchutí lhostejnosti. Pohrdavě zvedl hlavu a začal mluvit.


* * *


Kráčel po chodbě a skřípal zuby. Ti pitomí zrzkové mají neuvěřitelné štěstí. Nepochyboval, že zmizení zmijozelského kapitána mají na svědomí oni. Jednou, jednou dohlédne na to, že je z Bradavic vyhodí. Doprovodil Montaguea na ošetřovnu, ujistil se, že pravděpodobně bude v pořádku a odešel. Popravdě mu na osudu zmateného studenta záleželo asi jako na včerejší večeři (kterou stejně nejedl), ale doufal, že Potter stihl vypadnout z jeho kabinetu.

Neměl nejmenší zájem strávit s ním další hodinu naprosto zbytečného snažení. Je pravda, že Potter nebyl žádný zázrak, co se týče schopnosti naučit se nitrobranu, ale při takovém systému, který praktikoval, by se nic nenaučil ani sám Brumbál. Jednou se snažil vše vysvětlit, dokonce mu pomoct, protože si to ředitel přál, jindy ničil zábrany v jeho mysli, aby se k ní Pán zla mohl lépe dostat. A většinou se bavil těmi krutými vzpomínkami.

Představil si, že ho čeká volný večer a pozvedl koutky úst asi o půl milimetru. Dokonce dveře nerozrazil ramenem ani nerozkopl, nýbrž jemně stiskl kliku. Vešel a usadil se v pohodlném křesle ukrytém ve stínu, který vrhal rozložitý pracovní stůl. Unaveně zvrátil hlavu a zavřel oči. Toužil po klidném spánku, ale cosi ho i přes zavřená víčka stále bodalo do očí. Prudce se zvedl a jediným krokem byl u myslánky. Jestli se ten kluk jen opovážil, jestli se podíval… Sevřel ruce v pěst a zavřel hůlku do zásuvky. Nebyl si tolik jist svým sebeovládáním, aby si ji nechal při sobě.

Se vztekem a obavami nahlédl do třpytící se hladiny. Natáhl ruku, ale nebyl schopen ji vnořit do myslánky. Výjev na její hladině byl příliš, příliš krutý. Proč se kruci ten spratek musel trefit zrovna do téhle vzpomínky? Kdyby to bylo cokoliv z jeho dětství, asi by ho seřval a strhl Nebelvíru nějaké body za drzost, ale tohle…

Dal mu tou vzpomínkou do ruky trumf, zbraň, důkaz o své slabosti. Nenáviděl ho za to, že mu připomněl tu dobu. Lilyiny reakce a tvrdá slova, to všechno bylo jen hrané, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Zato Jamesův výsměch byl pravý. A Potter to viděl. Viděl toho mrňavého kluka, kterého mohl každý ponížit. Toho zbabělce, který žil se jménem Severus Snape, ačkoliv s dnešním profesorem lektvarů měl už společné právě jen to jméno.

Nenáviděl ho za to, že vypadá stejně jako James, který ho tolikrát ponížil.

Nenáviděl ho, protože byl živoucím důkazem jejich lásky.

Nenáviděl ho kvůli tomu, že má její oči.

A teď mu tu nenávist dá pocítit.

Naklonil se k hladině myslánky.

„Bavíte se dobře, Pottere?“


* * *


Sám nevěděl, koho vlastně přesvědčuje. Bellatrix, aby jí dokázal, že je stále Smrtijedem, že všechno, co udělal, je v souladu s přáními Pána? Narcisu, protože z její mysli potřeboval vytáhnout informace o nových plánech proti Brumbálovi? Nebo snad sebe, protože si chce ujasnit, na čí straně vlastně stojí?

Cisa za ním přišla s jakýmsi přáním, její myšlenky byly ale natolik hysterické, že aby ji uklidnil, musel nejprve zapříst velice nepříjemný rozhovor s její sestrou. Nikdy neměl Bellu příliš v oblibě, byla příliš nedůvěřivá a dotěrná. Sice jí byl vděčný za smrt Blacka, ale nehodlal déle odrážet její chabé pokusy o nitrozpyt.

Otočil se k uplakané blondýně na pohovce.

„Takže… ty jsi mě přišla požádat o pomoc, Narciso?“

Chvíli poslouchal zmatené vysvětlování, ale pak pomalu vklouzl do jejích myšlenek. Zmatené obrazy, plavovlasý mladík s vodovýma očima, hrozivě se tyčící Pán zla, Lucius ve smrtijedské masce, Znamení zla nad Bradavicemi, mrtvý Albus Brumbál…

Na okamžik chtěl po Dracově matce skočit. Vstal z křesla, pomalu přešel k malému oknu a těžce oddechoval. Tak to byl ten úkol. Zabít ho. A ona ho přišla požádat o pomoc. V tomhle! Kdyby už dávno nezapomněl jak, asi by se rozesmál. Ciso, když to nedokáže Draco, jak to asi mám udělat já? On je Smrtijedem.

A já snad ne?, zalekl se náhle svých vlastních myšlenek. Otočil se zpět k pohovce a začal předhazovat všechny možné důvody.

O pár minut později se rozhodl. Pomáhám Pánovi zla. Brumbál si to přeje. Podal Narcise ruku.

„Přísaháš, Severusi, že dohlédneš na mého syna Draca, až se pokusí splnit přání Pána zla?“

„Tak přísahám.“

„A přísaháš, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys ho uchránil před újmou?“

„Tak přísahám.“

„A bude-li to nezbytné... budou-li okolnosti nasvědčovat tomu, že Draco neuspěje, naplníš sám onen úkol, jímž Pán zla Draca pověřil?“

Hnědé oči se posměšně a vyzývavě zaleskly.

Pottere...

Ty druhé se zeleně a povzbudivě pousmály.

Lily...

„Tak přísahám.“

…jste ksakru konečně spokojení?!


* * *


„To po mě nemůžete chtít! Nedokážu vás zabít, i když je to na vaše přání. Jak to mám asi udělat?“

Možná v bitvě, kdybych stál po boku Pána, nějaká zbloudilá kletba, náhoda, omyl… ale takhle to prostě nedokážu!

„Namířit hůlku a říct Avada kedavra. Podrobnější instrukce, Severusi?“

„Nechte toho, pane řediteli. Nechápete, o co tu jde?“

„O dva životy. Můj nebo váš. Jako dvě strany mince. Ale ta moje je už špinavá, poničená,“ pozvedl Brumbál poraněnou ruku. „Moc dobře víte, že se to neuzdraví. V podstatě mi pomůžete. Pak už to bude na vás.“

„Na mně? Nerozumím.“

„Přidáte se k Voldemortovi. Samozřejmě zanechám informace o této naší dohodě, abyste se mohl vrátit. Až budou nalezeny, záleží jen na vás, zda budou pravdivé.“

„Pravdivé? Narážíte na mou věrnost k…“

„A ke komu vlastně? Nejsem tak slepý jako on, Severusi. Máš svou vlastní bitvu. Zkus ji vyhrát, už kvůli sobě. Osud té naší na ní závisí víc, než si myslíš.“

On to ví. O důvod víc, proč ho zabít.

Proč ho obdivovat.

„Nemůžu.“

„Já vím,“ položil mu Brumbál ruku na rameno a jemně stiskl, „ale uděláš to.“

„Moc věcí považujete za samozřejmost! Nechápete, jak je to těžké? Nechápete, že už nemám sílu jít dál?“

„Tak ji najdi! Nezajímá mne jak ani kde, ale najdi ji! Udělej to, o co tě žádám!“

Snape neskutečně pomalu přikývl a otočil se k odchodu. Zaslechl ještě jakási šepotavá slova, ale nedokázal se vrátit.

„Udělej to a potom bojuj. Bojuj za všechno, co ctíš, ať už je to cokoli. Bojuj, Severusi.“


* * *


Hnal se po těch příkrých schodech jako o život a zpoza pláště vytahoval hůlku. Zatím šlo vše podle plánu. Brumbálova i Voldemortova, které se vzácně shodovaly. Zakopl o zpráchnivělý schod. Pokusil se zachytit se zdi. Polámané nehty zaskřípaly o chladný kámen. Ten uši trhající zvuk ho probral.

Kam to vlastně spěchá? Třeba to Draco dokáže, třeba přijde, až když už nebude pomoci, třeba tu bude smět zůstat…

Po dlouhé době opět pocítil strach. O sebe, o Brumbála. Bál se vlastních činů. Co udělá, až se vrátí k Pánovi? Až bude právoplatný Smrtijed, nikoli pouhý stín, šeptající informace.

Opřel se o otřískaná prkna věžních dveří. Sakra, Draco, seber odvahu a udělej něco! Uteč, ať už to mám za sebou. Nebo ho zabij, ale něco udělej! Nemůžu tu čekat a poslouchat za zavřenými dveřmi, jak umírá nejlepší člověk na tomhle zpropadeným světě!

Vybavil si ty moudré oči, které svou blankytnou modř skrývaly za půlměsícovými brýlemi. Vzpomněl si na štíhlé prsty ulepené od citronových bonbonů. Poškrábanýma rukama sevřel tenký klacík v ruce. S nechápavým výrazem, který k jeho tváři nepasoval víc než cokoliv jiného, si uvědomil, že je to jeho hůlka. Hůlka. Čáry. Kouzla. Ještě ho může zachránit, navzdory jeho přání i Pánu zla. Znamená to risk, zklamání a… smrt. Sper to ďas!

Rozrazil dveře dokořán a na jejich prahu se zastavil. Obličeje čtyř Smrtijedů, vystrašeného chlapce a unaveného čaroděje u zdi se obrátily k němu.

„Máme tu problém, Snape, ten kluk zřejmě nedokáže…“

Severus je ignoroval. Nadechl se k jakési větě, kterou by vyjádřil všechen odpor, který v tuto chvíli ke Smrtijedům cítil, než pronese rozhodující kletbu. Spíše ze zvyku se ponořil do proudu myšlenek, protékajícího místem. Bylo to jako návrat domů. Konečně něco, co alespoň trochu chápe. Bál se, že už nebude rozumět myslím druhých, když nechápe ani tu vlastní…

„Severusi…“

Brumbále, ne. Nejsem hoden vašich proseb.

Prudce pokročil dopředu a odstrčil Draca. Jemu ublížit nechtěl. Tři Smrtijedi couvli. Vlkodlak zkřivil rysy strachem.

Ale čí byly ksakru ty zbylé myšlenky? Chyběly k nim oči. Hlas, tělo, cokoliv. Opatrně, téměř s bázní, se do nich vnořil. Zděšení, strach, o Bradavice, o Brumbála, děs, panika… a neviditelný plášť. Severusovu tvář zohyzdila nenávist. Potter.

V černavé tmě před ním se vynořily hnědé oči.

Jsi k ničemu, Srabusi! Bezmocný zbabělec! Nemáš šanci kdykoliv vyhrát!

Už věděl, co bude následovat.

Slíbil jsi to, Severusi. Slíbil jsi mu to.

Lily.

Potterové. Oba.

Draco.

Mistře.

Brumbále.

Nenávidím vás. Všechny. A nejvíc sebe.

„Severusi… prosím…“

„Avada kedavra!“

Sbohem.


* * *


Tolik to připomínalo scénu před kolika – šestnácti? – lety. Seděl schoulený u malého ohniště, třásl se zimou a upřeně hleděl do plamenů. Tenkrát zhasla Lilyina svíce. Kolik jich bude dnes?

Jako když vpustíte vichr k Brumbálovu hrobu. Plálo jich tam tolik, že se včera večer odvážil tam přidat i svou vlastní. Černou. Jako svědomí.

Vyčítal si, že podlehl. Že dal Cise ten slib. Možná kdyby… ale ne, na kdyby bylo pozdě už před lety. Dostal od Brumbála volnost a hodlal ji využít. Pomstí ho.

Oproti zdravému rozumu se téměř těšil, až konečně vykřičí Pánovi zla do obličeje celou svou nenávist k němu. Až se konečně rozhodne. Až se postaví po bok Brumbálově armádě.

Netrpělivě se posunul blíž k ohni. Merline, jestli ta bitva má přijít, tak brzy. Než ta nenadálá odvaha zmizí jako tenhle dým. Po dlouhých letech toužebně očekával pálivou bolest na levačce.

Dočkal se.

Kouzlem zhasil ohýnek a zamrazilo ho v zádech. Vždy nechával svíce dohořet. Nerad je sfoukával. Zvedl se na nohy a prameny mastných vlasů si pocuchal o jedlové větve. Téměř do ruky mu spadla malá šištička. Nedbale ji upustil, nevšímaje si, kam, a s hlasitým prásknutím se přemístil.

Objevil se po Voldemortově pravici. Chladným pokývnutím pozdravil Bellu a sklonil hlavu.

„Pane.“

„Můj nejvěrnější,“ zasyčel do ticha hadí hlas, „je čas.“

Severus spatřil nekonečnou řadu Smrtijedů, mozkomorů, trollů, obrů a nemrtvých. S tušením se otočil na druhou stranu. Studenti, učitelé, bystrozoři, členové Řádu, dokonce kentauři. Tohle nebude jen tak ledajaká bitva. Tahle bude poslední.

Byli blízko. Dost na to, aby se k nim dostal dřív, než ho dostihne zelenkavý paprsek. Narovnal se.

„Můj pane?“

„Nějaký problém?“ zamrazil Voldemortův hlas.

Tváří v tvář tomu pohrdání, vypočítavosti a krutosti ztrácela veškerá slova smysl. Napadalo ho jediné, ale nechtěl se loučit stejně jako s Brumbálem. Zoufale potřásl hlavou a rozběhl se pryč. Pryč.

Už rozeznával ty strhané tváře. Minerva, očekávajíc ho díky Brumbálovu dopisu. Žáci s nelogickými vzpomínkami na hodiny lektvarů. Remus Lupin s tichou nadějí. Vlastně už mu odpustil. Nic tak zlého mu nikdy neudělal. Jen se díval.

Věděl, že jen momentu překvapení vděčí za život. Voldemort zjevně neočekával zradu. A obzvlášť ne odtud.

Přejel pohledem dál. Tonksová, Weasleyové, Hermiona Grangerová.

Tep se mu zrychlil.

Harry Potter.

Jako na staré fotce viděl ty zcuchané vlasy, kulaté brýle, opálené ruce. Ruce, které objímaly rudovlásku.

Nezáleželo na tom, že to nebyla Lily. Nedokázal se postavit vedle jejich syna.

Nad hlavou se mu otevřelo nebe. Padal déšť a kletby. Dvě armády se bily o svět. Z celého srdce i duše, pokud jim ještě nějaká zbyla. A on stál mezi nimi s hůlkou svěšenou a odevzdaným výrazem. Uhnul z cesty Nevillovi, kterého vzápětí smetl jakýsi paprsek. Zároveň s ním padla Bellatrix.

Kolem hlavy mu proletěla kletba.

Zklamal Brumbála.

Zklamal sám sebe.

Sám jí vstoupil do cesty.

Přes své zoufalství neviděl její barvu.

Byla červená.


* * *


Cosi ho tlačilo do boku. Ještě napůl v mrákotách z kapsy omámeně vytáhl kulatý předmět a podržel si ho před obličejem. Jedlová šištička.

„Pane! Můj pane, ten zrádce není mrtvý! Je tady, našel jsem ho! Byl jen omráčený.“

„Dobrá práce, Červíčku. Zvedněte ho.“

Ucítil hrubé ruce pod pažemi a vytrhl se jim. Vyškrábal se na kolena a pohodil rameny v marné snaze zachovat si před smrtí nějakou hrdost.

„Rozhlédni se kolem sebe, Severusi. Vybral sis špatně. Nepřidal ses k vítězům. Drobná chyba v tvém přísně přesném uvažování? Ne. Spíš zbabělost, viď.“

„Máme ho zabít, Pane?

„Nemáte dost, Fenrire? Amycusi? Dopřejte mu tu chvilku umírání. Slíbil jsem vám nějaké mudlovské vesnice, ne? Dočkáte se.“

Snape tiše zachrčel. Na levé paži ucítil dotyk chladných prstů. Vzápětí se mu do nadloktí zakousla čepel.

„Už nejsi Smrtijedem. Nenechávám tě naživu z lítosti, nebo jak se té přihlouplé slabosti říká. Ne. I zabíjení je jistá námaha. Namířit, těch dvanáct písmen… vždyť to znáš. Za to mi nestojíš.“

Unaveně zavřel oči. Mrtvé ticho pláně rušily jen doznívající kroky. Odešli. Ucítil stékající krůpěje krve a zašátral po noži. Marně. Ani ten mu nenechali. Hledající rukou nahmatal čísi zápěstí. Už neměl sílu cítit odpor. Nevěděl, kolik kleteb ho zasáhlo, pamatoval si jen tu jednu…

Otevřel oči. Vedle něj ležel Harry Potter. Mrtvý Harry Potter.

Vyhaslýma očima hleděl do šedého nebe.

Natáhl zakrvácenou ruku k nim, k té nekonečné záplavě zeleně.

Lehkým dotykem mu zavřel víčka.

Spolu s jeho očima se zavřely i ty dvoje. Jeho nerozluční přátelé, nepřátelé…

Zmizely. Už je neviděl.

Zůstal sám.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář