Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ne, promerlina, další rozhovory už ne!

Poslední měsíc nedělal v podstatě nic jiného, než že odpovídal na všetečné dotazy a přikyvoval potrhlým reportérům.Neustále si opakoval, že lidé mají právo vědět pravdu, ale když před sebou uviděl míhající se jedovatě zelený brk a ušklíbající se tvář Rity Holoubkové, vykašlal se na celé kouzelnické společenství, dychtivé nových zpráv, a prostě zdrhnul.

To si sakra nemůžou vymyslet něco lepšího než „Překoná vaše láska ke slečně Weasleyové tuto politováníhodnou událost?“, „Dopadlo to vcelku dobře, ne?“ a „Jakou máte rád zmrzlinu? Jahodovou nebo citronovou?“?

Jistě, pronásledovali i jiné, ale on, Harry Potter, byl novináři přímo obklopen. Umínil si, že od teď bude poskytovat informace pouze deníku Jinotaj. Od té doby, co Lenčina otce zabili Smrtijedi, vedla redakci sama, a nutno přiznat, že poté, co jej převzala do rukou, se dramaticky… vůbec nezměnil. Už se nemohl dočkat, až se dočte, že do závěrečné bitvy nezapomenutelně vstoupili cvičení mantigryfové nebo něco podobného. Pořád lepší než ty ministerské žvásty.

„Jako zázrakem se největší bitva našich časů odehrála téměř bez obětí.“

„Nebylo třeba se Voldemorta obávat. Jak říkají mudlové, padl bez jediného výstřelu.“

Pcha, ohrnul Harry vztekle rty, když uviděl na velké budově reklamní nápis Kupujte Denního Věštce!

Pcha, pcha a ještě jednou pcha. Jako by tam jen jediný z nich byl. Jistě, závěrečná statistika vyznívá vcelku dobře, ne? Jeden mrtvý černokněžník a pozatýkaní Smrtijedi proti necelým dvaceti obětím? Co je to…

Co na tom, že padl Kratiknot, když ho, stojícího na kameni, trefilo zelené světlo?

Co na tom, že jeho Ginny přišla o paměť, stále ještě leží u Svatého Munga a vypadá to, že už se z té mrtvolné letargie neprobere?

Co na tom, že zemřel ON? Pořád vidím ty vyhaslé zlomyslné oči… dlouhé bílé prsty… mastné vlasy barvy havraních křídel. Slyšel ještě slova mého odpuštění, nebo umíral s myšlenkou na Brumbálův rozkaz „Zab mě!“ a na nedůvěru okolí? To už se nedozvím…

Přemístil se před budovu ministerstva a s nechutí vlezl do nenáviděné červené budky.

Oznámil své jméno a v okamžení se ocitl u Fontány kouzelných bratří. Odvrátil hlavu.

Nezapomenu na ten svist kouzel všude kolem. Jako tenkrát tady. Jako tolik bouří na jednom jediném místě. Vyděšená Bellatrix, Nevillova ústa, řvoucí kletbu Cruciatus, a jeho obličej plný zadostiučinění. Bylo mi jí líto. Je to vůbec možné? Nebo jen ospravedlňuji, že ta slova, ta dvě slova, jsem vyřkl já?

Nezapomenu na Rona, který vlastními zády kryl bezvědomou Hermionu před celým okolním světem; na stádo kentaurů, kteří se sice nevměšují do lidských záležitostí, ale leckterý Smrtijed umíral s kopytem na hrudi; na Protivu, plivajícího Malfoyovi do tváře.

Nezapomenu na ten poslední okamžik. Nevím, kolik našich a kolik Smrtijedů stálo kolem, ale všichni jako by věděli, že tohle je náš boj. Jen náš.

Celou dobu jsem pozoroval jeho hůlku a snažil se ignorovat ta zpupná slova. Z celé té vychloubačné litanie jsem zachytil jen to, že se mu podařilo přemoci Priori Incantatem.

Tehdy jsem věděl, že stačí dvanáct písmen a jeden z nás padne. Nebylo to tak. Cítil jsem, jak se moje hůlka začíná třást. Najednou se rozštípla, vylétlo z ní rudozlaté pero a zamířilo k Fawkesovi, který se vznášel nad námi. Koutkem oka jsem zahlédl zmatené hadí oči. Můj soupeř na tom byl stejně.

Fawkesi… prosím… o co jsem tehdy vlastně prosil?

Nemám tušení, vím jen, že fénix poslechl. Snesl se mezi nás a ze zobáku vychrlil proud jisker. Obyčejné červené jiskřičky, jaké umí každý bradavický prvák. Snad díky zničení viteálů, díky barvě Nebelvíru, díky magické síle těch úžasných ptáků…

Nejhorší čaroděj naší doby shořel. Zbyla z něj jen hromádka popela. Na kratičký okamžik jsem zadoufal, že z toho popela se zrodí fénix a promění se v… Sny. Pouhé sny. Pak už to bylo jednoduché. Smrtijedi, zbaveni velení, byli jeden po druhém spoutáni a odvedeni.

Unaveně se opřel o sloup s usmívající se podobiznou Rufuse Brouska. Původně chtěl jít zkontrolovat hlídky rozmístěné po budově, ale při pohledu na tu falešně se šklebící tvář se mu udělalo nevolno. Znovu mu v uších zněla ta naivní slova.

Jak jen mohli říct, že to bylo snadné? A téměř žádní mrtví! A co Brumbál, bez jehož oběti bych se od Severuse nikdy nedozvěděl tolik o Voldemortovi? Co Sirius se svými výčitkami a temnými vzpomínkami? Co moji rodiče, bez nichž by svět padl už tenkrát? Kteří dali život za to, abych já mohl žít…

Žít. Ale jak? Jeho nejlepší přátelé díkymerlinovi přežili, ale rozhodli se spolu někam odjet, pryč od toho všeho. Ginny na tom byla tak špatně, že už ji Harry radši ani nenavštěvoval. Věděl, že by si nepřála, aby tři dny z každého týdne probrečel u jejího lůžka.

Jediné, co ho drželo jakžtakž naživu, byla práce. Získal místo vrchního bystrozora a docela si to užíval. Přimluvil se o speciální trest pro dva Smrtijedy a na ten nápad byl bezmezně pyšný. Teď, když se mozkomoři vytratili do neznáma a provinilci byli zavíráni do obyčejného vězení (pouze chráněného proti přemístění), bylo Harryho vylepšení nenahraditelné.

Že bych se zašel pokochat praktickými důsledky své geniality? Nejsou až tak daleko, stejně to mám při cestě a… koneckonců, jak říká Molly, alespoň jeden úsměv za týden je prý povinný.

Odlepil se od sloupu a zamířil k výtahu. Odevzdaně pozdravil pár spolupracovníků a sklopil hlavu.

„Druhé patro, ústředí bystrozorů.“

Vystoupil, prošel kontrolou v podobě čarodějného identifikátoru a ocitl se v tmavé chodbě, vydlážděné mramorem.

Tak fajn, tady doleva a… no, tohle je pohled.

Špinavý šedý plášť, ztrhaná tvář se zapadlýma očima, plavé vlasy se spoustou pavučin. A támhle vzadu – drobná postava se potácí pod vahou těžkých kbelíků. Mydlinky šplouchají na podlahu.

„Draco, uhněte s tím kýblem, Harry by prošel. A o nic se nepokoušejte, je nás tu dost, abychom vás zastavili,“ promluvil muž s culíkem a povytáhl hůlku. Blonďatý mladík po Harrym vztekle plivl, ale na nic jiného se nezmohl.

„Ale no tak, Draco. Teď jste tu podlahu zase zašpinil. Luciusi, přitlačte trochu tím hadrem, ty dlaždičky jsou pořád špinavé,“ pokynul hlídající bystrozor blahosklonně vytírajícímu muži. Pak se otočil k Harrymu.

„Všechno v pořádku?“

„Ale ano. Vyřídíš Michaelovi, že jsem šel zkontrolovat odbor záhad? Tu zprávu napíšu potom.“

Nenamáhal se ani dojít k výtahu a pár kroků od obou Smrtijedů se zašklebil. Byl si jistý, že ho viděli.

Tolik jim to přál. Občas si vyčítal, že se tím tolik baví, když Ginny…

Ale stejně jim to přál. Oběma. Draca by nechtěl zavřít do Azkabanu, i kdyby se mozkomoři vrátili. Stal se Voldemortovým stoupencem díky výchově a svému otci, nebyl v jádru zlý.

A Lucius? Ten by si snad radši vybral doživotní soužití s mozkomory než tohle.

Sjel výtahem dolů a okamžik se rozmýšlel. Vystoupit, nevystoupit? Nakonec se rozhodl. Hrkotání odjíždějícího výtahu už neslyšel.

Od té bitvy jsem tady nebyl. Sice už to tu dávno není tolik strážené jako tenkrát, ale… nelíbí se mi tu. Tenkrát… Sirius.

Tady to bylo. Kruhová místnost, tolik dveří… a ohnivé kříže už někdo odčaroval.

Obešel kolem dokola. Dost dlouho se hlídce tady vyhýbal, takže když už tu je, udělá to pořádně. Naprosto nelogicky se ministerstvo po Voldemortově pádu rozhodlo zpřísnit ostrahu. Teď už to tu přece nikdo neohrožoval, tak proč…?

Vyzkoušel všechny dveře. Zamčené, jak jinak.

Ještě tyhle… co to je? Otevřené? A za nimi tma… jak to tenkrát Brumbál říkal…dveře, které zůstávají stále zamčené…

Asi bych tam neměl chodit…měl bych to ohlásit…

Překročil práh.

Nebyla tam úplná tma. Uprostřed zářilo narůžovělé světélko a Harry se pomalu rozkoukal. Napravo u zdi stály čtyři postavy. Popošel k nim.

Úžasem mu poklesla čelist.

Stařec se stříbřitými vlasy a vousy a půlměsícovými brýlemi. Hubený muž s mnoha jizvami, kterému na ramena spadaly pocuchané černé kadeře. Objímající se pár – zelenooká rusovláska a obrýlený muž s pocuchanými vlasy.

Harry naprázdno polkl.

„Sirie? Pane profesore! Mami… tati…“

Kdesi za ním se ozvalo zaklapnutí dveří a slabé světlo, dopadající z chodby, pohaslo. Bylo mu to jedno. Objímal rodiče a kmotra, překotně vše vyprávěl Brumbálovi.

Co by mne asi tak čekalo venku? Láska? Bez Ginny těžko. Přátelství? Příliš poznamenané. Možná… snad… odpuštění…

Opřel se o otcovu hruď, aby skryl slzy. Na rameni ucítil Siriovu ruku. Zvedl hlavu a upřel promáčený zrak do protějšího rohu.

To není možné…

Možná to byl stín, špatně vyčištěné brýle nebo závoj slz, ale na malý okamžik zahlédl zavlnění tmavého pláště a pousmání uprostřed bledé tváře orámované mastnými vlasy.

Konečně, po tolika letech, byl Harry Potter šťastný.

* Konec *

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

emixka

(emixka, 20. 4. 2008 11:10)

To je tak krásný

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA