Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velmi oceňuji všechny geniální nápady k fanfikci, ale lidi, mírněte se:-) Co s tím potom chudák Chárón?

                       

Tak tohle je teda fakt práce za milión. Jako bych nemohl někde mučit hříšníky, smažit je v ohních pekelných a rozhodovat, jak dlouho si ještě ten uřvanej Íxion zaslouží to ohnivý kolo. Ne. Já musel nafasovat neskutečně těžkou loď, vesla, ze kterých lezou tak akorát třísky, psa, kterej když už zavře jednu tlamu, tak druhý dvě vyjou ostošest, a nechutně rozbouřenou řeku Styx. Jak poetický název! Řeka ledových slz… u Háda, když už musí hříšníci vyplakat řeku, co takhle klidný tichý proud, který by co chvíli měnil směr? Od levého břehu k pravému, od pravého k levému, dal bych si vínečko, hezky hodinku dvě šlofíčka, ale ne!

Místo toho tady dřu od nevidím do nevidím, můžu se strhat, abych všechny ty fňukající stvoření převezl včas a stejně musím každou chvíli poslouchat ty kecy o tom, jak se mám. Mám?! Kdyby aspoň najali někoho novýho na směny…

Prý jak se mám. Jó, kdysi to tak bylo… To byly časy… Sice je fakt, že tenkrát po trojský válce jsem tu měl trochu fofr, to zase jo, ale šlo to. Sice už tehdy jsem měl trochu problémy s tou holkou – jak se safra jmenovala – už se nepamatuju, ale bylo to teda pěkný číslo.. Tušil jsem to, už když jsem ji viděl na příjmu. Učila Kerbera aportovat, no řekněte, takový rouhání! Pak si teda sedla ke mně, ale tvářila se jak když v životě neviděla loď. Káča jedna pitomá! Já jí to furt říkal, nechytej se bortů, nechytej se bortů, ale madam ne! Madam se holt musí vykoupat ve Styx. Se divím, že sem rovnou na tohleto koupáníčko nejezdí turisti! Máte vůbec ponětí, jak těžká je tahleta zastaralá loď, když se vytahuje na břeh? A myslíte, že mi aspoň pomohla?

To ten její, to byl džentlmen, hezky poprosil, i písničku zahrál, tak co bych ho nepřevez, že jo? Pak teda zas courali zpátky i s povolením od samotného Háda, takže jsem je musel převézt na svět, ale dvakrát nadšenej jsem z toho nebyl. Za chvíli zas přiběh on, volal její jméno a prosí, že chce zpátky do podsvětí, ale to už jsem ho poslal do háje. Jsem já ňákej hej nebo počkej, abych si tu hrál na gondoliéra? Pak to teda dobře dopadlo, přišel mrtvej, takže jsem ho odvez rovnou za ní, přece jenom prémie jsou prémie a každá duše na výplatní pásce dobrá. Jo, už jsem si vzpomněl – Eurydika a Orfeus.

Já to říkám pořád – zlatý časy, zlatý. Eště pár tisíc let potom se to dalo přežít, ale někdy po těch dvou pitomejch válkách (proč to ty lidi dělaj, víte co je s tím práce?) se to zvrtlo. To tenkrát přišel takovej starej dědula, slušně se představil, zaplatil pravým stříbrem, i když tomu teda říkal ňák jinak – mitril nebo methril, nějak podobně a nastoupil. Asi v půli řeky se z rozhlasu ozvalo hlášení, on se zved a normálně se mi uprostřed lodě začal převlíkat! Zkusil jsem ho napomenout, ale on začal blábolit něco o poslání a zkáze Středozemě, hodil přes sebe bílej plášť a mávnul k východu z podsvětí! Kdyby nepřišel rozkaz shora, normálně bych se na něj vykašlal, ale vrchnost se poslouchat musí, to jinak nejde. Jako slušelo mu to na tom bílým koníkovi, co pro něj přijel, to jo, ale dyť mi ten Gandalf nebo tak málem zvrhnul loď v tom největším proudu!

Zkrátka a dobře, tímhle to začlo. Jako by si lidé nemohli vymyslet něco jiného než tu jejich fantazy. Kdejakej rádoby spisovatel nechá mladého sympatického hrdinu probodnout draka, a zkuste si takovou potvoru naložit na loď! To se řekne éterická dušička!

Ale vůbec, tydlety autorky fanfiction, to je hrozná verbež. Zrovna nedávno mi sem přišel takovej otrhanej hubenej sympaťák, se smrtí celkem smířenej, zaplatil, nastoupil, a pak se teda začly dít věci. Pekelnej hlásič se u rozhlasu moh´ přetrhnout, aby mi nahlásil všechny ty rádoby originální pointy příběhů o tomhle Blackovi, on se moh´ uštěkat na všechny, co jen prošli okolo, a já tu s ním pendloval sem tam asi půl roku. Občas jsem převez někoho dalšího, ale tohohle jsem se zkrátka nemoh zbavit. Dokonce jsem ho naučil dávat pac. Vidíte, když si tu tak vzpomínám, ani nevím, na kterým břehu jsem ho vlastně vyložil.

A jéje, zas ňákej otrapa po smrti. No nic, naložím ho, převezu a budu se flákat dál. Vypadá docela utahaně, věk už má taky požehnanej, zkrátka mrtvola jak má bejt. Teď ještě aby platil a se smrtí byl smířenej, i když, jak tak na něj koukám, ani to nebude problém. Konečně normální pasažér.

„No tak si, pane, nastupte. Jo moment, ještě jméno. To papírování mě jednou zničí. Takže jak se jmenujete?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nemam slov

(terrry, 21. 11. 2009 23:52)

naprosto boží....nic jiného se říct nedá