Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro trubadúra

Ve vlaku z Budějovic do Plzně, červen 2010

 

Jsem holka, co se neurazí
a spolkne hrdost, strach i cit
něco jsi ve mně, chlape, zkazil
když nevím, jestli zvládnu žít

Neboť teď se mi vážně nechce
proklínat, dýchat, odpouštět
zvládl jsi zahodit tak lehce
co pro mne znamenalo svět

Rozbil’s mi srdce na střepiny
jediným stiskem svojí dlaně
jenže já místo Tvojí viny
vidím Tvé dlaně pořezané

A masku – jako na karnevale
v ní pár smutků, let i bolestí
a lehkost, s jakou neurvale
zamknul’s mi bránu ke štěstí

Dva sloupy naděje v pitomém světě
mé já a Tvoje upřímnost
jenže když oba první bouře smete
jenom dva zjevně nejsou dost

A „mít rád“ – asi taky málo
páv pod mým oknem dozpíval
potulný kejklíř – to by tak hrálo!
spíš žoldák, co se války bál

Co Tě, žoldáku, přesvědčilo?
Tvoje „ne!“ přeslechla docela?
Takže vše, co se mi tak vymstilo,
je to, že já Tě slyšela?

Já ksakru vím, že chyba není ve mně!
(jsem lepší než ty, které jsi znal)
a – jak jen Ti to mám říct jemně?
z nás dvou’s to Ty, kdo žít se bál

A jestli bál ses, že mé „mám Tě ráda“
zmizí a zraní Tě, než pomyslíš si „už“
tak to si, chlape, hlídej záda
Nejenom já mám tenhle nůž.

Jsem holka, co se neurazí
má svoji hrdost, strach i cit
a i když jsi mě k zemi srazil
třeba zas jednou zvládnu žít…

 

 

 

 

Básničky

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář