Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já vím, jak nechutná je růžová a žlutá dohromady, ale nemohla jsem odolat.

Albusi, máš rád žáby, že ano?

Severusi, promiň.

Teď už můžete vážně začít číst. Za infarkty z pohoršení neručím. Já vás varovala.

                           

Louku posázenou mnoha pestrobarevnými stany ozářily zlatavé paprsky. Nebyly dnes první – už dost dlouho se slunce snažilo probudit život v tomhle kempu. Přes počáteční neúspěchy se zdálo, že se mu to konečně podaří.

Z několika plátěných obydlí se vypotácely kymácející se postavy. Všechny vypadaly poněkud ‚společensky unaveně‘ a všechny se okamžitě rozběhly k nedalekému houští. Pouze Minerva McGonagallová se i přes neuvěřitelnou kocovinu snažila chovat distingovaně (alespoň v rámci možností) a za jakýmsi zeleně vyšívaným stanem s motivem listů objevila lavor na kamenném stojanu.

Vzápětí se tábořištěm rozlehl nelidský řev, který okamžitě probudil všechny, jenž ještě vyspávali včerejší oslavování, přestože si nemohli vzpomenout, co to vlastně slavili. Vůbec jim nezáleželo na faktu, že dotyčná osoba těžko mohla řvát lidsky, když náležela k elfskému plemenu.

„To nemůžeš myslet vážně! Moje Zrcadlo!“ vrhla se k Minervě Paní Galadriel ve snaze zachránit čarovný předmět alespoň částečně, ale okamžitě uskočila zpět a zdrceně dosedla do orosené trávy, nedbaje na svou růžovou noční košili se žlutými medvídky. Profesor Kratiknot ji soucitně objal kolem ramen, využívaje toho, že na ni konečně dosáhne, mávl hůlkou a pronesl: „Evanesco!“

„Děkuju,“ škytla zlatovlasá elfka a stěžovala si dál: „Ani jsem se pořádně nevyspala, protože večer tu pořád všichni vyřvávali, že severní vítr je krutý…“

„Ani jsem si nevšimla, že by ses snažila spát,“ protočila oči Padmé Amidala. „Ty jsi pro změnu zpívala něco o třech křížích. A ještě ke všemu falešně.“

Galadriel ji sjela pohledem a pokračovala: „… a ráno se tu spát taky nedalo. Někdo se tady pořád o něco hádal.“

„Ale to je pravda,“ nechal se slyšet protahující se Geralt. „Vážně tu někdo nadával jak pořádně naštvaná mantichora.“

„To jsem byl já,“ přiznala se postava, vylézající ze žlutomodře vlnkovaného stanu s obrovskými číslicemi čtyřicet dva.

Postava vystoupila ze stínu, protáhla se, zkontrolovala natáčky na obou hlavách a zívla: „Trochu jsme se pohádali se Severusem.“

„Zafode? Co znamená trochu???“

„Ale… víš, ono je to takové problematické,“ vykrucoval se mezigalaktický prezident a popotahoval si maxitričko všemi třemi rukama najednou.

„Tak dost,“ zakročil rázně bradavický ředitel s celou svou důstojností, kterou mírně kazily jen tlusté vlněné ponožky se zelenými žabičkami, „co se tady stalo?“

Teď už byl na nohou celý tábor. A nejen na nohou, dokonce nastoupený v pozoru kolem zkroušeného Zafoda, který ze sebe pomalu soukal přiznání.

„Víte, já za to opravdu nemůžu. On vážně kecal!“

„Zafode Bíblbroxi!“ zahřměl Brumbál. „Co se stalo mému učiteli lektvarů?!“

„Když on… když on tvrdil, že ten plyšovej medvídek je jeho! A to vážně není pravda. Přece si nenechám vzít kamaráda, tak jsme se… tak trochu poprali. Vyhrál jsem, to víte, přece jen mám o ruku víc, a on se urazil, začal blekotat něco o tom, že ho pálí levé nadloktí a odešel někam k lesu.“

Ze všech stran se začaly ozývat výkřiky, vzývající různé bohy. Nebýt toho, že někteří táborníci byli zapřísáhlí ateisté, měl by dnes nebeský ušní lékař plné ruce práce.

„Proboha, Zafode, uvědomuješ si, co se může stát? Kam jenom mohl jít?“

„Třeba vám vyřídit zprávu z druhého tábora,“ ozval se za jejich zády ledový hlas. Severus Snape vylovil zpod hábitu zapečetěný pergamen a se zlověstným úsměvem ve tváři jej podal nejblíže stojícímu Aragornovi. Ten jej s královským úsměvem rozevřel a vznešeným hlasem počal číst: „Nazdár milá počestná sebranko! Až se trochu vzpamatujete z toho včerejšího večera (byli jste slyšet až k nám), navrhujeme takovej menší nepřátelskej zápas. My proti vám, ňáký protesty? Zkrátka dáme fotbálek, jasný??? Podepsáno Černé bratrstvo.“

„To si nemohli vymyslet něco míň otřepaného,“ pronesla Trinity se svým obvyklým despektem, ale hned zmlkla pod tíhou pohledů ostatních. Všichni věděli, že je čeká velké rozhodnutí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

komentarek

(lucie, 8. 9. 2008 17:00)

to je opravdovej zur!!! moc pekne! az sem se nasmalaaz ma boli bricho.ozajstny talent... pis vic takych spolocenskych postav spolu a ten futbalek na koncu to nemelo chybu, rehotala sem se este hodnu polhodinu

http://www.assez.7x.cz

(assez, 23. 4. 2008 18:40)

Wow, megamonstrózní rozhodnutí, ty mám ráda! 8-)