Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šťastné a veselé

Šťastné a veselé

 

Na stříbrné střechy Imladris se pomalu snášely drobné sněhové vločky. Mráz kreslil na okna malé kvítky simbelmyne a krášlil stromy jinovatkou. Podkovy koní cinkaly po namrzlé dlažbě, smích elfátek, které sáňkovaly pod okny, se nesl až do zahrad, mladé elfky se choulily do teplých kožíšků. Zkrátka zimní idylka.

Elrond Půlelf spokojeně odpočíval v křesle ve své pracovně a hřál si dlaně o šálek s teplým miruvorem. Právě vyprávěl nejnovější návštěvě v Roklince, čaroději Gandalfu Šedému, o svých posledních nápadech na zušlechtění elfských vinic, když se náhle z jeho předpokoje ozval rachot připomínající řinčení brnění. Nebohý vládce protočil oči v sloup.

„Elladane! Elrohire! Kolikrát jsem vám opakoval, že s památečním cínovým nádobím si nemáte hrát! Možná z něj kdysi jedl sám Beren! Nemají vůbec žádnou úctu k minulosti,“ prohodil už směrem k čaroději.

Dvě navlas stejné tmavovlasé hlavy opatrně nakoukly do pracovny. Za nimi se provinile krčila plavovlasá čupřina.

„Říkal jsem ti, že pozvat jim sem na svátky ještě Legolase není dobrý nápad. Udělají ti z knížecího města kůlničku na dříví,“ smál se Gandalf pod vousy.

„Copak by ti dva dali pokoj? Umluvili by i trpaslíka.“

Tři nezvedená elfátka uviděla čaroděje, nadšeně vypískla a nedbajíce sněhu a bláta, které z nich padalo, se mu vrhla na klín.

„Povídej, něco, Gandalfe. Pověz nám pohádku…“

Čaroděj si tiše povzdechl, posadil si na každé koleno jedno dvojče, Legolasovi přisunul stoličku a začal vyprávět.

„Před mnoha a mnoha věky, kdy ještě nikdo z nás nebyl na světě, se daleko odsud, daleko na jihu, až za zemí Haradských, narodil elf. Byla chladná zimní noc a jeho rodiče putovali nehostinnou zemí, kde nebylo jiného úkrytu než strážních věží. V jedné z nich se tehdy rozhodli přespat, protože začalo sněžit a hrozilo, že by jinak umrzli. Elf rozdělal oheň uprostřed opuštěné síně, aby se budoucí matka alespoň trochu zahřála.

Když Erummelde porodila, novorozené elfátko neplakalo. Smálo se na nehostinné studené zdi tak srdečně, že se ho i divé zvěři v okolí zželelo a přišla jej zahřát svým dechem. Z východní strany přiběhl vzteklý vrrk, olízl nemluvněti tvář a ulehl vedle něj. Ze západu přiklusal bájný jednorožec a poklekl před elfátkem. A na nebi v tu noc vysvitla nová hvězda, která dostala jméno po tom novorozeném elfovi – Ainaer.

A proto každý rok v tuto dobu i my poklekáme pod noční oblohou a vzdáváme této hvězdě hold. A Ainaer nás potom odmění dary, které nám přinese následující noc. Už jste si letos ozdobili jedličku? Ať vám ty dárky má kam položit.“

Dvojčata seskočila, popadla lothlórienského prince mezi sebe a nadšeně vyběhla pryč z místnosti. Víc než legenda o pradávném elfském princi je zaujala představa stromku s dárečky.

„Uvědomuješ si, jak tohle dopadne, Gandalfe? Vyrvou mi v zahradě půl stromů i s kořeny! A to vše jen kvůli tvému starému příběhu!“ rozčiloval se naoko Elrond.

Čaroděj se tiše smál. Už dávno věděl, že některým starým příběhům je třeba věřit.

 

* * *

 

Bradavické střechy se prohýbaly pod náporem sněhové kalamity. Všichni studenti schovávali nosy pod vlněné kolejní šály, Filch nestačil spravovat mrazem zprohýbané prahy a Hagrid tahal po hradním nádvoří jeden obrovský stromek za druhým. Hlouček mrzimorských prváků hrál na zasněženém famfrpálovém hřišti koulovačku a vysoké usměvavé prefektky si opodál s chichotáním stavěly sněhuláka. Dokonce i profesorka Trelawneyová opustila pohodlí své věže a zachumlaná do kostkovaného plédu si vyšla na procházku kolem zamrzlého jezera. Jediný, kdo nesdílel vánoční náladu, která zachvátila celý hrad, byl poněkud rozlícený profesor Snape.

Vztekle přešlapoval před chrličem, skřípal zuby a v každé ruce táhl za ucho jednoho zrzavého rošťáka. Kdyby mu poněkud nescházely končetiny, držel by jistě i opodál zkroušeně stojícího kudrnáče. Vyzkoušel už několik hesel, ale chrlič na něj stále lhostejně upíral svůj kamenný pohled.

„Rumové kuličky? Vanilkové rohlíčky? Linecké? Vánočka? Bramborový salát?“

Chrlič se mlsně oblízl a pustil soptícího profesora dál. Severus jen potřásl hlavou nad ředitelovými chutěmi a bez zaklepání vpadl do pracovny.

„Pane řediteli, tohle už je vrchol! Loňské Vánoce s Jordanem a jeho žertíky ještě šly pevnou rukou zvládnout, ale že tu s ním letos zůstanou i tihle dva, to jsme si nedomluvili! Na to, abych svátky klidu trávil školními tresty s touhle nebelvírskou zvěří, prostě nemám nervy. Buď si to s nimi vyřídíte sám, nebo si na svátky beru volno!“

„Ale no tak, Severusi. Každý z nás byl kdysi dítětem, ne?  Zajdi si do kuchyně na trochu sherry, sedni si ke krbu a přečti si nějakou příručku. Samozřejmě že máš právo na klidné prázdniny. Já už to tu s pány Weasleyovými vyřídím.“

Sotva za rozevlátým pláštěm profesora lektvarů klaply dveře, usadil se bělovlasý muž pohodlně v křesle a natáhl k chlapcům ruku s miskou.

„Dáte si cukroví?“

Všichni tři druháci svorně chňapli po legendárních košíčcích z Medového ráje a s chroupáním se usadili na huňatý koberec u ředitelových nohou.

„Co budeme dělat, pane řediteli? Máme vám tady něco vycídit? Nebo napsat pár vánočních přání?“

Brumbál se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Nic takového, chlapci. Vymyslel jsem si pro vás něco lepšího. Za trest si poslechnete příběh…

Před mnoha a mnoha lety, za devaterými horami, řekami a čarodějnými školami, žil mudla Joseph. Oženil se s překrásnou čarodějkou, které v žilách kolovala krev všech budoucích velkých rodů. Po svatbě žena počala dítě, a tak se manželé rozhodli vrátit se zpátky na památná místa svých předků. Jenomže sněhové závěje je v jejich cestě zpomalily a oni museli zůstat přes noc v jakési zapadlé horské vesničce. Nikdo z místních neměl v chaloupce místo, žena byla na magii příliš unavená a ubohý Joseph jí nemohl nijak pomoci. Schovali se v polorozpadlém stavení a zde také žena porodila syna.

Sotva děťátko spatřilo světlo světa, vyšla na obloze nová hvězda. Z nebe slétl rudozlatý fénix, usedl vedle ženina prostého slaměného lože a začal novorozeněti zpívat píseň. Chlapec zatleskal ručkami a rozesmál se. Z rohu místnosti k němu slétla šedohnědá sova a konejšivě zahoukala.

Chlapec vyrostl, ale úsměv už mu z tváře nezmizel. Kam přišel, rozdával smutným radost a potřebným dary. Procházel krajem s fénixem a sovou na rameni a šířil klid a mír. I my dnes díky němu můžeme slavit vánoční svátky. Jenže dnes už ho neznáme jako chlapce, ale jako moudrého starého muže. Našeho Otce Vánoc.

A jak určitě víte, spolu s první hvězdou na nočním nebi usedáme k večeři, abychom pak spokojeně usnuli a ráno našli dárečky. A jak se tak koukám z okna, máte nejvyšší čas, abyste to před tou první hvězdičkou do Velké Síně stihli. Tak už utíkejte.“

Starý muž se spokojeně zahleděl za chlapci, kteří o překot sebíhali schody z jeho pracovny. Pověstem je vždy třeba naslouchat.

 

* * *

 

Na růžovějící obloze Coruscantu se pomalu objevovaly obrysy čtyř měsíců, ostré špice mrakodrapů mizely v přicházejícím šeru a za okny majestátní budovy se míhaly rozesmáté obličeje starších žáků. Několik z nich pronásledovalo po chodbě malé chlupaté mládě ariithunga, které v jedné ze zubatých tlamiček neslo dlouhý stříbřitý řetěz. Většina ostatních sledovala vznášející se holografické displeje, na kterých byly vidět vrata hangáru, přiléhajícího těsně ke škole.

Právě tam už byli shromážděni všichni nejmladši padawanové a dohadovali se o místa v kokpitech stíhaček. Každým rokem se oslavy konce cyklu zahajovaly letem ze Školy Jediů kolem celého města a letos to měli být právě oni, kteří se můžou blýsknout se svým leteckým umem.

Qui-Gon Jin se prodral zástupem diskutujících studentů a zpoza sloupu vytáhl rozčepýřeného chlapce.

„Co tady děláš, Obi-wane? Všichni už na tebe čekají dole v hangáru a ty...“ sklopil oči ke knize v chlapcových rukách, „... si tu čteš?“

„Já nechtěl, Mistře. Ale nutně potřebuju dočíst kompletní Historii řádu a taky jsem chtěl stihnout hodinu meditace. Nemám čas na hlouposti,“ kroutil se klučina.

„Na hlouposti čas nemáš? A létání náhodou nebojíš se?“ vyšla zpoza rohu malá postava.

„Nebojím, mistře Yodo! Strach vede k hněvu, hněv vede k nenávisti, nenávist vede k utrpení,“ zadeklamoval důležitě. Yoda naklonil hlavu k rameni a mlčky na Obi-wana hleděl.

„Nebojím,“ fňukl chlapec. „Ale nemám ho rád.“

„Chlapce být nech, Mistře Qui-Gone. Studovat když zachtělo se mu, příběh poslechne si. Tak šup, šup.“

Obi-wan se prosmykl kolem pláště svého Mistra, jako by se bál, že když bude chvilku otálet, bude do hangáru odnesen násilím. Nedělalo mu problém držet se v patách Mistru Yodovi a když se s hrnkem garqijské kávy usazoval na polštáře v jeho pokoji, jen jen špicoval uši.

„Dřív než založena byla první rada řádů Jediů, dřív než řád Je’daii Tythanové zrodit nechali, Tho Yor objeveno bylo jako naše první brána k Síle. Řád Dai Bendu učinil tak. Na cestě k Tythonu muž vedl jej. Jeho příběh poslechni teď.

Na opuštěnou planetu Kugore loď přistála, nikdo jiný než malý pašerák Yussel nepilotoval ji. V patách lovce pašeráků, v zásobníku palivo žádné, na palubě ženu svoji. Miru. Nic než močály nekonečné nespatřili po výstupu z lodi, Mira však slehnout potřebovala.

Přikrývky Yussel nanosil a na ně Miru donesl. Než s vodou z lodě doběhl, krajinou močálů plnou křik dítěte rozlehl se. Nic než ticho pak slyšet nebylo.

Z východu divá fambaa přiběhla, ze západu falumpaset se přikolébal. Celá Kugore planeta uchvácena se zdála chlapcem narozeným čerstvě. V jeho očích Galaxie osud zrcadlil se.

Chlapec když dospělým stal se, pomohl otevřít k Síle bránu. Znovu a znovu my slavíme proto zrození jeho a s ním i Síly znovuzrození. Když ve večeru dnešním první hvězda na nebi se zjeví, i v myslích našich znovu zaplane jiskra a spojení naše k Síle. A možná i dárků pár večer tento Mistrové připraví vám, snad podívat by ses měl,“ zajiskřilo v Yodových očích.

Obi-wan vyskočil jako na pérku, na prahu se s úklonou otočil a upaloval do společné jídelny, co mu síly stačily. Mistr Yoda za ním přivřel dveře a s drobným úsměvem potřásl zelenýma ušima. Legendy by neměly být zapomenuty.

 

* * *

 

Tři malá elfátka se mačkala u otevřeného okna a vyhlížela na nebi Ainaerovu hvězdu. Elrond jim starostlivě přes špičatá ouška nasazoval pletené čepice, aby náhodou nenastydli a klidnil jejich nedočkavé výkřiky.

Elladan už samým nakláněním málem vypadl přes parapet, Elrohir si mohl hlavu ukroutit, Legolas prohlédl celé nebe od východu k západu i naopak, ale hvězda nikde. Pomalu začínali natahovat.

„Slunce už zašlo bůhvíjak dávno. Vánoční říkanky jsme odrecitovali třikrát, i tu jedličku tady máme. Strýčku Gandalfe, co jsme udělali špatně? Proč k nám Ainaer nechce přijít?“

Elrond syny chlácholil, že příliš spěchají, že slunce zapadlo před malou chvilinkou, ale potajmu upíral zmatený pohled na čaroděje. Ani on nerozuměl, proč je Nejvyšší odmítají obdařit svou milostí. Kde je hvězda?

Gandalf naposled pohlédl na jednolitě temné noční nebe a se zavířením pláště se otočil ke dveřím. Něco bylo špatně.

Usadil se ve sněhu před Elrondovým domem a vzpomínal na všechna kouzla, která znal. Žádné z nich ale nemluvilo o tom, jak vrátit Vánoce třem uplakaným elfím princům. Žádné z nich neučilo, jak přivolat hvězdu. Složil hlavu do dlaní a prohrábl si vousy. Něco přece musí jít udělat.

Zvedl oči k obloze a zoufale zamumlal několik slov v prastarém čarovném jazyce. Hůl v jeho ruce zajiskřila. Zbystřil a větu zopakoval.

Nebylo to kouzlo. Ani rozkaz. Spíš prosba.

 

 

* * *

 

Ve Velké Síni to šumělo nedočkavostí. Stoly už se měly dávno prohýbat pod mísami plnými jídla. Těch několik studentů, kteří zde zůstali přes prázdniny, už samou nedočkavostí málem ohlodávalo stoly a všichni, dokonce i sedmáci, zakládající si na své čerstvě nabyté dospělosti, netrpělivě postávali u oken a prohlíželi si nebe.

Profesorský sbor na tom nebyl o moc lépe. Sibyla marně pohlížela do své věštecké koule, stejně jako na obloze i v ní bylo temno a prázdno. Učitelé si šeptali, že tohle tedy ještě nikdo z nich nezažil.

Dva malí zrzci u okna začali konejšit svého mladšího kamaráda, když se rozplakal.

„A co když letos Otec Vánoc nepřijde?“ nechal se slyšet.

„Lee, nech toho. Přijde, uvidíš. Jen co vyjde hvězda.“

Albus Brumbál vstal, bez jediného slova prošel celou Síní a zmizel za dveřmi. Najednou všichni, včetně Severuse, který netoužil po ničem jiném než být konečně ve své pracovně, věděli, že je něco špatně.

Zastavil se, až když mu pod nohama zakřupal sníh. Za jeho zády se tyčila silueta Bradavického hradu a zastiňovala jeho očím noční nebe. Marně. Stejně by na něm žádné světlo neviděl.

Jediné světlo na nádvoří sem padalo skrz vitrážová okna Velké Síně. Za barevnými tabulkami mohl vidět několik doufajících obličejů. Nesmí je přece zklamat. Oni na něj spoléhají.

Sevřel v prstech hůlku. Nic neřekl. Latinsky, anglicky, nijak. Vlastně si to jen pomyslel.

 

* * *

 

Na nádvoří Školy už přistála poslední stíhačka, přihlížející davy mnohokrát zatleskaly malým padawanům, kteří se choulili do svých plášťů, tváře zrůžovělé. Obi-wan si cestou prohlédl uspokojivě vypadající hromádku dárečků, která na něj čekala na jeho místě v jídelně, všem kamarádům pogratuloval k úspěšnému letu a teď už jen společně s ostatními upíral oči na oblohu.

„Tam, mezi těmi dvěma nejbližšími, tam byla loni vidět,“ poučovalo své okolí důležitě jedno ze starších děvčat a znepokojeně se rozhlíželo po obloze.

V davu už to netrpělivě šumělo a nejmenší z padawanů začínali pofňukávat. Copak letos hvězda nevyjde?

Řada Mistrů řádu Jedi se tvářila stejně neklidně jako všichni ostatní. Copak dárky, ale co obřad znovuzrození? Jak mohou překlenout dalši cyklus bez svého spojení se Sílou? Každý z nich ji dosud cítil, tu tenkou, slabou nitku ve svém nitru. Všichni se k ní upínali celou svou bytostí, tak vyjdi, hvězdo! Vrať nám znovu naši Sílu!

Obi-wan se přichomýtl ke svému Mistrovi a tiše se ho chytil za plášť. Jinou jistotu v tuhle chvíli na světě neviděl. Qui-Gon ho konejšivě pohladil po hlavě a mlčky upřel zrak na vedle stojícího Yodu. Stejným směrem už nyní hleděly oči všech.

Zelená postava si vzdychla.

Tolikrát zklamal. Dnes ale selhat nesmí.

Udělal pár kroků do stínu Školy a upřel pohled k nebi. Nevolal k Síle. Tentokrát ne. Vlastně ani nevěděl, koho či co prosí.

 

* * *

 

Uprostřed ničeho se zničehonic objevily tři postavy. Všechny tři mužské, vzpřímené a odhodlané. Tři Mistři se stejným cílem.

Ačkoliv každý z nich pronesl pozdrav v jiném jazyce, rozuměli si. Nepotřebovali slova, aby se vzájemně pochopili. Na všechny čekala někde posmutnělá dětská tvář. Elladan, Lee, Obi-Wan. Přestože každý přišli z jiného světa, z jiného času, jedno je spojovalo. Touha najít hvězdu.

Společně vykročili. Žádný z nich neměl tušení kam, nechali se vést instinktem. Tam někde za obzorem na ně čeká cíl jejich cesty.

 

* * *

 

A, věřte nebo ne, ti tři muži svůj cíl najdou. Objeví hvězdu a přivedou ji zpátky tam, kam patří. Na oblohu. Tři vládci svých světů. Tři králové.

Elfátka budou moci konečně vzdát hold, studenti zasednou k večeři a malí padawanové pocítí znovuzrození Síly. Protože nad Valinorem, Bradavicemi i Coruscantem vyjde hvězda. Jedna hvězda pro všechny časy i všechny světy. Hvězda, kterou známe i my. Hvězda Vánoc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(marci, 22. 1. 2019 17:13)

Sice je po Vánocích, ale tenhle příběh mi vehnal slzy do očí i teď. Nádherné, dojemné, nadějeplné. Prostě krása. Děkuji moc, Calwen :)

...

(samba, 27. 12. 2018 13:19)

To bylo kouzelné, děkuji